Píseň čaje

Co na nás čeká

Ticho. Jediné, co cítíš, je chladný horský vzduch, který ti maluje na kůži roztodivné obrazce. Tajuplná a trochu potemnělá atmosféra kláštera ještě více umocňuje jeho impozantní vzhled. Před klášterem vidíš postavy všudypřítomných mnichů, kteří pomalu kráčí za svým osudem a ty si říkáš, jak dokážou být tak klidní? Tak majestátní? Z celého místa přímo dýchá uvolnění, ještě podtržené jemným klokotáním čaje. Nepřetržitě ti šeptá slova útěchy, zatímco se se syčením přelévá do misky. Stále dokola a dokola, pořád ta stejná píseň. A ty sedíš v obklopení svíček, unavené tělo necháváš odpočívat na vyšívaných polštářích, plicím necháváš vdechovat ten samý vzduch co před chvílí. Čas se tady nekonečně vleče, možná jako by nikdy neexistoval. A všude kolem to ticho. To těžké a osvobozující ticho.