🌪️ Letní víkendy jsem trávil pomocí po tornádu! A rád. Rozhovor s Pepou Ferencem

Josef Ferenc působí v Hnutí Brontosaurus už od jeho založení v roce 1974. Po Sametové revoluci byl jedním z lidí, jež rozjížděli Hnutí Brontosaurus jako samostatnou organizaci a založil jeden z prvních Brontosauřích dětských oddílů. V Žebětíně kde žije se věnuje místní historii a podpoře zájmu veřejnosti o ni a také aktivitám na ochranu přírody, např. ochraně žab a budování podchodů pro tyto obojživelníky u silnic. Je také spoluautorem scénářů divadelních her s ekologickou tématikou. Rozhovor vedl Libor Baláček.

Libor: Už jsi na Podluží po tornádu popáté. Proč se sem vracíš?

Pepa: Zdálo by se, že je to jen obyčejná archetypální lidská sounáležitost a vnitřní skautská, či křesťanská potřeba pomoci bližnímu, a taky že je to brontosauří přirozenost. Ale tady je to úplně jiné, než když pomáháš při údržbě komunitní zahrady nebo stavbě zábran pro žáby.

Libor: Jak to myslíš?

Pepa: Když pomáháš kdekoli jinde, máš z toho dobrý pocit a uspokojení. Ale tady na vytornádovaném Podluží tě to úplně přemele a změní.

Libor: Mohl bys to přiblížit?

Pepa: No, už po prvním víkendu odtud odjíždíš jako jiný člověk. Se zcela přerovnanými hodnotami. Věci a úkoly, které jsi měl za důležité, jsou najednou nicotné až směšné ve světle toho, co je potřeba vyřešit tady. Vždycky, když jsem vynášel suť ze zasypaného sklepa, nebo po dvousté podával balíky tašek na střechu, jsem si říkal, že jsem asi na tom nejpostiženějším místě, u nejpotřebnějších lidí, kde je třeba pomoci. Druhý den i následující víkend jsem se ale přesvědčil, že tornádo bylo ještě důkladnější, než jsem si dosud myslel.

Doma se cítím provinile, když si po poklidném dni v práci můžu vlézt do sprchy a jít klidně spát, když tady jsou lidi v tom kolotoči každý den. Každou hodinu a minutu. Museli se naučit spoustu řemesel, dělat běžné věci třeba bez elektřiny, s provizorním nářadím a pomůckami. Řeší najednou stovky věcí, které by nebýt tornáda, nemuseli řešit celý život.

Když někam přijdeme, snažíme se pracovat co nejvíc a využít každou minutu, protože hospodář s rodinou jsou celou dobu v maximálním zápřahu. Vědí, že nás mají k ruce právě na ten den, nebo víkend. Nechápu, kde berou tu energii a odhodlání, kdy a v jakých podmínkách si odpočinou.

Tak takhle tě to změní. A myslím, že každého, kdo tu propotil brontosauří tričko, nebo tričko MUNI, či jakékoliv jiné. Nejsem sám, kdo se sem vrací.

Libor: Takže to nevnímáš, jako klasickou brontosauří víkendovku?

Pepa: (úsměv) Dobře víš, že na zábavu a hry tady není čas, ani pomyšlení. Když se někde sejdeme jako nesourodá parta u potřebných lidí, tak máme akorát tak čas si říci jména, a odkud jsme. Dobrovolníci ze všech koutů republiky. Brontosauři, Dobrovolní Hasiči, Muňáci, i jednotlivci a řemeslníci odkudkoliv. Během práce jména zapomínáš, protože zítra zase budeš někde jinde, s další směsicí bláznivých, romantických odhodlanců.

Ale to, co tady je jako na klasické víkendovce, jsou zářící tváře a celé zářící bytosti všech, co tu jsou. Je tu stále přítomný neodolatelný humor, schopnost vyřešit jakýkoliv problém, a dokonalý pocit, že jsme všichni stejní šílenci. A právě tohle patří k brontosauřím víkendovkám!

Libor: Jak tedy dnes vidíš Hnutí Brontosaurus?

Pepa: Nepřestávám žasnout, že ten základní princip dobrovolné práce na smysluplných projektech, spojené s netradiční zábavou, hrami, pobytem v přírodě a poznáváním dokonale funguje stále stejně už skoro půl století! Že je to stále stejné, ať je jakýkoliv režim. Mám moc dobrý pocit z toho, že Brontosauří lid se neztratí.