Náš Brontosaurus držel v puse čtyřlístek. Rozhovor s Jiřím Jiránkem ke 40 letům hnutí

Sympatický a stále nadšený ochránce přírody Jirka Jiránek pomáhal před 40 lety zakládat Hnutí Brontosaurus. Posléze se spolu s bratrem, karikaturistou a autorem postavičky Brontosaura, Vladimírem, stal vůdčí osobností tehdy mladého sdružení. A jak říká, nebylo to v době komunismu vždy lehké.

 

Jirko, stál jsi u zrodu brontosaura. Jak to celé vlastně začalo?

Události se daly do pohybu v jeden památný den na podzim roku 1973, kdy do redakce časopisu Mladý svět přišli tři lidé ze Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Přednesli svůj nápad uspořádat roční program pro děti, zaměřený na životní prostředí. To zaujalo dopisovatele Pepíka Velka, jen chtěl oslovit spíš studenty. Autoři původní myšlenky souhlasili. I když nevěřili, že by komunisté akci povolili.

Pepík se naděje nevzdával a s nadšením začal vše plánovat a domlouvat. Oslovil i mě. Sešli jsme se v bytě mého staršího bratra Vladimíra. S dojetím vzpomínám na okamžik, kdy tento chytrý a tvůrčí člověk dostal nápad a nakreslil obrázek brontosaura. A tím dal novému projektu jméno. Tehdejší slogan byl: Brontosaurus to nepřežil, protože přerostl své možnosti – a co lidé?

Následující rok 1974 byl vyhlášen jako Mezinárodní rok ochrany životního prostředí. Přidalo se i Československo, ale moc nemělo, jak se zapojit. Zní to asi legračně, ale snad i z nedostatku jiných nápadů dali komunisté Brontosaurovi zelenou a vyhlásili ho jako akci k této celosvětové události.

 

Komunisté se zájmu báli

A tak se mohl narodit Brontosaurus. Jaké byly jeho první kroky životem?

Na začátku roku 1974 vyzval Pepík Velek, tehdy redaktor časopisu Mladý svět, širokou veřejnost, aby pomohla zlepšit životní prostředí a zapojila se do jednoroční Akce Brontosaurus. Zároveň Svaz socialistické mládeže pobídl okresní výbory, aby vše organizačně zajistily a zároveň pohlídaly. Bohužel svazáci o ochraně přírody moc nevěděli a většinu nenapadlo nic lepšího, než jít uklízet odpadky.

Příjemně nás překvapila obrovská odezva veřejnosti, do sběru nepořádku se zapojily desetitisíce lidí po celé republice. Zároveň jsme byli nešťastní, protože jsme chtěli víc. Měli jsme zájem o osvětovou činnost, o besedy.

Naštěstí se v rámci programu už v roce 1974 konaly také jiné akce, třeba i na pomoc historickým památkám. Já jsem pod vlajkou s vyšitým brontosaurem uspořádal první tábor u Vysoké nad Labem. Po práci jsme vodili účastníky po lese a vysvětlovali jim, jak fungují přírodní společenství.

 

Jiranek Jiri 3

Jiří Jiránek se synem

 

Naráželi jste při své činnosti na překážky ze strany režimu?

Ano, od začátku. Pro velký úspěch jsme chtěli program s Brontosaurem prodloužit na dobu neurčitou. A to nešlo snadno. Právě kvůli obrovskému zájmu veřejnosti se totiž komunisté báli a zajistit pokračování projektu se podařilo až po dlouhých dohadech.

Ukončení činnosti hrozilo v průběhu let několikrát. Moc se neví o tom, že Brontosauru mimo jiných pomohla i šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková. Sice jsem se vůbec neztotožňoval s viděním světa této zapálené komunistky, ale právě paní Čermáková se vždy za Brontosaury postavila, když jim něco hrozilo ze strany režimu.

 

Nařkli nás, že jsme nepovolená sekta

Dostal ses ty sám do potíží kvůli činnosti v hnutí?

Ano. Komunisté mě opakovaně vyslýchali. Zkoušeli na mě různá obvinění. Kuriózní bylo nařčení, že jsme nepovolená náboženská sekta. S touto myšlenkou nejspíš přišel jeden vysokoškolák z Hradce Králové, kterého nasadili jako tajného na naši akci na Kunětickém hradě. Možná ho inspirovalo, že jsme zpívali u ohně.

Stát nám také občas nepovolil některou akci. A v roce 1983 zrušil naši brontosauří komisi v Pardubicích. Pod záminkou, že se neomezujeme na svůj region, ale pořádáme si akce po celé republice. Na zákazu se aktivně podílel současný komunistický poslanec Václav Snopek. Tak jsme se přesunuli do hospody U Bílého koníčka.

Jaké akce jsi pod Brontosaurem pořádal?

Já jsem spolupracoval hlavně s lidmi z Pardubicka. Abychom se odlišovali, kreslil jsem jako náš znak brontosaura, který držel v puse čtyřlístek. Dva roky mi bratr Vladimír nadával, než se smířil s tím, že jsem upravil jeho logo.

Během let jsme uspořádali spoustu víkendovek i táborů na řadě míst. Mezi naše tradiční lokality, ve kterých jsme organizovali i čtyři tábory za prázdniny, patřilo Kokořínsko, Český kras, Nové Hrady a Diamant v Krkonoších. Mezi další oblíbené lokality patřily zámky Opočno, Náchod a Babiččino údolí. Jezdili jsme také pomáhat přírodě do Krkonoš a Bílých Karpat. A díky nám dodnes žijí sekavci píseční v Pšovce a mihule ve Žďárském potoce, které jsme zachránili před regulací.

Nadšeně jsme se věnovali archeologickému výzkumu, na který tehdy stát moc financí nedával. To jsme řešili tak, že jsme vydělávali peníze na lesních brigádách a z nich jsme pak platili akce na vykopávkách. Archeologie přitahovala a lákala hodně lidí. Sklidili jsme i úspěchy. Na Kunětické hoře jsme vykopali starý hrad, o kterém byly pochybnosti, zda vůbec existoval. Také jsme objevili spoustu vzácné, staré keramiky ve zřícenině Valečov.

Jiranek Jiri 4

Na zámku v Nových Hradech u Skutče

 

Bez nás by ze zahrady byla asi džungle

Pomáhali jste i na dalších lokalitách?

Ano. Jednu dobu jsem třeba byl nešťastný, jak chátrají vzácné historické zahrady. Tak jsme začali spolupracovat s výborným dendrologem Frantou Dobrkovským, který inventarizoval parky ve východních Čechách. Přitom zjistil, kde je zapotřebí pomoc Brontosaurů. Tak jsme se pustili do rekonstrukcí parků a zámků Opočno a Náchod. Myslím, že bez našich tehdejších zásahů by ze zahrady zámku Nové hrady dnes byla džungle.

Organizovali jsme velké besedy pro veřejnost, třeba o Krkonoších. Ale nezapomínali jsme ani na zábavu. Vyráželi jsme spolu na běžky a také jsme řadu let pořádali candrbály a Vítání jara, na které jezdili zájemci z celé republiky. A v Pardubicích se občas konaly koncerty lidí, kteří nemohli vystupovat v Praze. Zajišťovali jsme účast na těchto akcích, protože jsme o nich říkali lidem na našich víkendovkách.

Co tě motivovalo strávit aktivně tolik let s Brontosaurem?

Od programu jsem si sliboval šanci ukázat lidem, jak ve skutečnosti funguje a jak by naopak měla fungovat ochrana přírody, ale také archeologie a péče o historické parky. Sám jsem dobrý vztah k přírodě získal dávno. Můj prastrýc, bývalý císařský lesní rada, mě od útlého dětství brával na vycházky. Naučil mě znát rostliny, stromy, zvířata. Zažehnul ve mně jiskru, která mě provází celým mým životem.

Od narození Brontosaura jsem mu řadu roků věnoval všechen svůj volný čas. I moji první manželku myšlenka nadchla, a tak jsme s dětmi trávili léta na táborech. Ani nám nepřišlo, že by to mělo být jinak. Cítil jsem potřebu, aby se podobné akce konaly. A bavilo mě to. První „normální“ dovolená přišla až v roce 1991, v době, kdy jsem postupně odcházel do brontosauřího důchodu.

Jak zpětně hodnotíš svůj život s Brontosaurem?

Léta strávená s druhohorním ještěrem byla skvělá a nezapomenutelná, moc rád na ně vzpomínám. Stále mám doma na stěně pověšenou vlajku a ocenění za moji činnost. A s řadou lidí jsme dodnes v kontaktu, s jednou spřátelenou brontosauří rodinou třeba za pár dní vyrážíme na měsíc do Skandinávie. Snad mi to vyjde a moc rád přijedu v září do Telče oslavit čtyřicáté narozeniny Brontosaura.

 

Rozhovor připravila Radka Jarušková

Slavíme 40. Slavte s námi. 

Sdílet na signálech

Nejbližší akce

  • Víkendovky
  • Kluby